Málo známá kapitola dějin: v uniformě wehrmachtu bojovaly tisíce Čechoslováků

Od konce druhé světové války uplynulo 80 let a zdálo by se, že už o ní skoro všechno víme. Přesto se stále vynořují příběhy, které dlouho ležely ukryté na dně trezoru vzpomínek – například osudy tisíců československých občanů, kteří museli narukovat do německé armády. Ve wehrmachtu nuceně bojovali také obyvatelé pohraničních území Slovinska, Belgie, Francie nebo Polska. Právě u severních sousedů jde o velmi citlivou záležitost. Proti výstavě Naši chlapci, kterou v sobotu 12. července zahájilo Muzeum Gdaňska, se postavili někteří politici včetně prezidenta Andrzeje Dudy. Při této příležitosti uveřejňujeme článek, který k historii Čechů ve wehrmachtu vyšel v aktuálním čísle časopisu A / Magazín Akademie věd ČR.     

Otmaru Malířovi bylo patnáct, když jeho rodné Těšínsko obsadili v roce 1938 Poláci, a šestnáct, když totéž území v roce 1939 ovládli Němci. Slezská oblast kolem Těšína, Jablunkova a dnešního Havířova se historicky vyvíjela na pomezí polské, české i německé kultury a za první republiky patřila Československu, obyvatelstvo si ale udržovalo svébytnou identitu, která se vzpírala tradičnímu národnostnímu dělení. Většina lidí mluvila (a dodnes někteří mluví) „po naszymu“, nářečím, které připomíná kombinaci polštiny a češtiny.

Při německém útoku na Polsko nacistická říše uchvátila i Slezské vojvodství, které zahrnovalo Těšínsko. Podobně jako na jiných anektovaných polských územích vyhlásili Němci ve Slezsku zápis do takzvané volkslisty – soupisu obyvatel vhodných ke germanizaci. Nepodepsat jej znamenalo vystavit se represím, včetně věznění v koncentračním táboře. Volkslista Slezanům poskytovala určitá (různě odstupňovaná) práva, například zůstat v rodném kraji, udržet si práci či majetek a moct dále hospodařit. Odvrácenou stranou mince byla povinnost mužů narukovat do německé armády.

Z odvodních protokolů vojáků přijímaných do československé exilové armády vyplývá, že velká část z nich předtím bojovala ve wehrmachtu. (CC)

Zmíněný Otmar Malíř dostal povolávací rozkaz k nástupu do wehrmachtu v září 1942. Po válce vzpomínal, že už od začátku počítal s tím, že dezertuje a přidá se ke Spojencům. Šanci dostal záhy, když jako příslušník Afrikakorpsu – uskupení wehrmachtu bojujícího v severní Africe – upadl v květnu 1943 do britského zajetí. Společně s několika dalšími těšínskými kamarády sebrali odvahu a oslovili strážné s tím, že nejsou Němci a chtějí přejít na druhou stranu barikády.

„Bezpochyby jedním z prvních, kdo prolomili dlouholeté mlčení o účasti Čechoslováků ve wehrmachtu, byl právě Otmar Malíř. Šlo o vlastence, který se za českou věc zasazoval už v době polského záboru, z wehrmachtu uprchl při první možné příležitosti a přidal se k československé exilové armádě,“ říká vojenský historik Zdenko Maršálek z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Nejasná čísla
Malířův příběh se dá nazvat prvním popsaným, ale nikoli zcela typickým. „Nelze zobecňovat. Lidských osudů bylo hodně a každý byl zcela jiný. Ne každý Čechoslovák sloužící ve wehrmachtu se po svém zajetí přihlásil do československého vojska, většina jich dožila válku v německé uniformě,“ dodává historik.

Zdenko Maršálek z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR (CC)

Situaci příliš neosvětlí ani řeč čísel. Přesné počty někdejších československých občanů, kteří narukovali k wehrmachtu, totiž nejsou k dispozici a hovoří se jen o odhadech. Je jasné, že zdaleka nejvíc branců pocházelo z řad československých Němců, ať už ze zabraných Sudet, nebo z protektorátu. Dohromady by mohlo jít teoreticky až o tři čtvrtě milionu osob. Po válce naprostou většinu z nich čekal odsun do Německa.

Jiná situace ale platí pro Těšínsko, kde se odvod postupně dotkl přibližně 23 tisíc mužů, a pro Hlučínsko, ze kterého do wehrmachtu nastoupilo asi 13 tisíc místních. Oba regiony po válce znovu připadly Československu, jehož součástí jsou dosud. Většina místních obyvatel se odsunu vyhnula, protože nešlo o etnické Němce. Na našem území tak zůstaly tisícovky mužů s válečnou minulostí strávenou na německé straně konfliktu.

Pruské Hlučínsko
Třiadvacetiletého Franze Kalwara z Darkovic u Hlučína zastihl začátek války při práci v dole na železnou rudu v německém Eiserfeldu, ale brzy dostal povolávací rozkaz ze sousedního Siegenu. Sloužil u pěchoty na různých místech včetně Finska. Tam se zúčastnil operace Polární liška, která byla součástí útoku na Sovětský svaz. Franz tam utrpěl zranění a – jak později vzpomínala jeho rodina – měl štěstí, že potkal lékaře, s nímž se znal z dřívějška a který mu vystavil potvrzení, že není dále schopen vojenské služby.

Mapy s vyznačenými frontovými liniemi, písemné rozkazy nebo korespondence prostých vojáků i vojevůdců jsou pro historiky důležitými výzkumnými materiály.

Díky tomu se už v červenci 1942 vrátil do eiserfeldských dolů. Do rodných Darkovic se mu podařilo dostat několik měsíců po konci války. Jeho příběh je jedním z 11 tisíc více či méně zdokumentovaných osudů hlučínských občanů bojujících ve wehrmachtu, které uchovává internetová databáze projektu Hultschiner Soldaten.

Hlučínsko můžeme vymezit prostorem mezi Opavou, Ostravou a Bohumínem, má ovšem odlišnou historii než sousední Těšínsko. Po mnoho desítek let – mezi roky 1742 až 1920 – bylo totiž součástí Pruska. Vazby na německý jazyk i kulturu si místní slovanské obyvatelstvo udržovalo i za první republiky. Dodnes tamním obcím vévodí kostely postavené v typicky pruském stylu s režnými cihlami a obyvatelé jsou v okolí známí jako „Prajzáci“. Příchod Němců v roce 1939 někteří Hlučínští vítali s nadšením. K wehrmachtu ale záhy museli narukovat i ti, kteří radost svých sousedů nesdíleli. Z 13 tisíc vojáků se přibližně pětina nevrátila.

Převlékání kabátů
Cesta „wehrmachťáků“ do československé zahraniční armády vedla zpravidla přes spojenecké zajetí – ať již se do něj dostali přímým přeběhnutím fronty, nebo tak, že se prostě nechali zajmout. V průběhu války vyměnilo německou uniformu za československou asi 250 mužů z Hlučínska a více než dvě tisícovky z Těšínska.

Odvodní protokoly československé exilové armády obsahují jméno, hodnost a rodiště daného vojáka, ale také místo, kde byli naverbovaní. Muži zapsaní v tabulce výše se do československé armády přihlásili poté, co padli do spojeneckého zajetí na frontě v Itálii.

Zajímavé je, že přes 61 procent všech bývalých příslušníků wehrmachtu, zařazených během války do československých jednotek na Západě, pocházelo z pouhých dvou okresů (z Českotěšínska 786 lidí, z Fryštátska 1009 osob).

Právě studiem archivních materiálů týkajících se historie západního exilového vojska se k osudům našinců v německé uniformě dostal i Zdenko Maršálek. „Zpracovávali jsme databázi všech příslušníků československé zahraniční armády a bylo pro nás doslova šokem, když jsme postupně zjišťovali, kolik z nich se do ní dostalo přes předchozí službu ve wehrmachtu,“ říká historik.

Téma totiž bylo po celých padesát až šedesát let od konce války tabu. Neučilo se o něm ve školách, neprobíhal žádný systematický výzkum. Je přitom pozoruhodné, že podobná situace se netýká jen České republiky. „Zmíněné příběhy se opakují v řadě evropských zemí sousedících s Německem, které si prožily okupaci a anexi části svých území do hranic Říše,“ podotýká Zdenko Maršálek.

Společný osud nucených odvodů tak postihl například regiony Alsasko a Lotrinsko ve Francii, Kraňsko ve Slovinsku, Horní Slezsko v Polsku či okolí měst Eupen a Malmedy v Belgii. Ve všech jmenovaných oblastech se tématu historici a publicisté ujali až dlouhé desítky let po utichnutí zbraní.

Miliony lidí se po druhé světové válce ocitly na cestě – vojáci, uprchlíci, vězni, nuceně nasazení. Jak moc se změnila demografická mapa Československa? Dozvíte se v Podcastu pro soudobé dějiny.

Boření černobílých kulis
„Druhou světovou válku máme tendenci vidět v ustálených obrazech, o kterých si myslíme, že jsou nezpochybnitelné a že odrážejí skutečnost. Čím dál víc se ale ukazuje, že tak jednoduché to není,“ zdůrazňuje Zdenko Maršálek. Fenomén neněmeckých vojáků ve wehrmachtu dokládá, jak dalece může být naše vnímání minulosti uměle vytvořené.

Fakt, že se tato kapitola dějin vynořuje teprve nyní, je svým způsobem pochopitelný. Po válce bylo potřeba znovu vybudovat důvěru v budoucnost a hledaly se zejména příběhy hrdinství a statečného přímého protinacistického odboje. Nehodilo se, že na straně protivníka bojovaly statisíce občanů spojeneckých zemí. „Kdyby jich bylo málo, asi by zapadli do obrazu zavrženíhodného kolaboranta. Jenže počet lidí, kteří sloužili v nacistické armádě, byl ve všech zemích poměrně vysoký,“ dodává historik.

Někdejší bojovníci wehrmachtu se vraceli domů bez velkých oslav. Nebylo jasné, jaký bude jejich další osud. Ve většině oblastí včetně Těšínska a Hlučínska nakonec došlo k uzavření jakési nepsané společenské smlouvy mezi státem a občany. Režim jim udělil generální pardon a nechal je v klidu žít, oni na oplátku na svou minulost „zapomněli“ a veřejně ji nepřipomínali.

Ve Vojenském ústředním archivu v Praze jsou tisíce zápisů o osudech československých občanů.

Současné otevírání tématu je generační záležitostí. Dorostli vnuci a vnučky, kteří se ptají po osudech svých dědů ve wehrmachtu. Jejich otcové a matky o nich však mnoho nevědí. Až do pádu železné opony, ale vlastně i několik dalších let po něm, šlo o třináctou komnatu. Přestože se v dotčených regionech tato zkušenost dotýkala prakticky každé rodiny, příliš se o ní nemluvilo.

Otmar Malíř byl jedním z mála, kdo sepsali své osobní vzpomínky. Mnozí minulost raději pohřbili hluboko v sobě a nechtěli se k ní vracet. Hodně nezpracovaných informací stále leží v archivech na různých místech Evropy. A možná že další zajímavá svědectví vyplavou na povrch i uvnitř rodin, protože na ně teprve po dlouhých desítkách let dozrál čas. Třeba i po vašem dědovi, pradědovi nebo i vzdálenějším příbuzném zůstala na půdě nebo ve sklepě nějaká nečekaná památka na minulost v německé armádě.

Osobní poznámka autorky článku
Když narukoval, bylo mu šestnáct. Můj děda, Gustav Heczko, byl jedním z těch, kterým velké dějiny zasáhly do života víc, než by si přál. Téma článku je pro mě proto daleko osobnější než jakékoli jiné. Když jsem si pročítala těch pár svědectví těšínských mužů, která jsem našla, zasáhlo mě to. „Byly tam hromady zimních plášťů od krve. To asi byly uniformy od mrtvých vojáků. Honem se oblékat. My jsme byli děcka. Všechno bylo dlouhý. Dostal jsem úplně roztrhaný boty,“ vzpomíná v projektu Paměti národa František Bocek z Bukovce u Jablunkova na svůj nástup do německé armády v roce 1944. Stejný ročník narození i narukování, prakticky totožné místo bydliště jako děda. Znali se? Zažili podobné hrůzy? Dědy už se nezeptám a v době, kdy se o svých válečných zkušenostech rozmluvil, jsem si je nenahrála ani nezapsala. Ostýchala jsem se ho tehdy zeptat, jestli můžu. V německé uniformě bojoval také starší bratr babičky, domů do Karviné už se nevrátil... Táta si nevybavuje, že by se s ním rodiče o minulosti bavili, žilo se spíš přítomností. Stejně jako v jiných rodinách s podobným osudem byla válečná historie i u nás tabu.

DALŠÍ INFORMACE: 

O tématu se můžete dozvědět více informací také na speciálním webu Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Češi ve wehrmachtu.

Přínosná může být také návštěva některého z regionálních muzeí – například Muzea Hlučínska, Slezského zemského muzea nebo Muzea Těšínska.  

Fotografie k článku jsme pořídili v prostorách Vojenského ústředního archivu v Praze. 

Článek vyšel pod názvem V uniformě wehrmachtu v A / Magazínu 2/2025:

2/2025 (verze k listování)
2/2025 (verze ke stažení)

Čtvrtletník A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz.

Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR
Foto: Shutterstock (úvodní snímek), Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR

 Text a všechny fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

Přečtěte si také

• Z mnohdy podceňovaných dělnických kolonií pocházely i slavné osobnosti
• Stopy z neolitu i římské doby. Vědci ukončili terénní práce na Pražském okruhu
• Písmo od A po Z. Proč jeho vznik představoval pro lidstvo zásadní zlom?
• Už 100 let odkrývá Archeologický ústav dávnou historii Pražského hradu
• Aplikace HistoryLab. Jak vypadá novodobé pojetí školy hrou?
• V pop kultuře se odrážejí dobové hodnoty i vzorce chování, říká historička
• Archeologové objevili na plánové trase Pražského okruhu rozsáhlé pohřebiště
• Před 600 lety zemřel husitský vojevůdce Jan Žižka. Jeho příběh dodnes budí vášně
• Jak pečovat o židovské hřbitovy? Odpovědi hledali odborníci na kolokviu
• Země nikoho. Historik odkrývá méně známou kapitolu dějin holokaustu